Blogy

21.04.2013 Jarní soustředění 2013 v Kondráci

Pár měsíců uteklo od mojí poslední reportáže a tak jsem přislíbil, že tentokrát napíšu něco na téma jarní soustředění v Kondráci .

Pro mnohé již notoricky známá vesnička na Benešovsku, ve zvlněném, až kopcovitém terénu nedaleko Vlašimi  slibovala  již při příjezdu  trochu drsnější tréninkové  kilometry.

Jelikož mám 20 km odtud chalupu, tak mě nepřekvapily velikost a počet kopců a menších brdek po okolí, jelikož od Vlašimi směrem k Českému Šternberku, což je na Sázavě, je toho poněkud víc.

Od řeky Sázava se samozřejmě zvedají slušné kopce, což je pro mě vždy příslib slušného sezonního treninku jen pár kilometrů od chalupy, o víkendech nebo dovolené.

To bych ale odbočoval do nepatřičných detailů, které td nejsou důležité, možná snad, až se pojede kolem posázaví.

Momentálně v Kondráci, jelikož je to o nějaký ten metr výše nad mořem, než v Praze nebo v okolí mého bydliště¨, tak je poněkud chladněji a na kopečkách výše ještě nějaký ten sníh a ledovka.

I když zrovna nesněžilo, tak předpověď nenaznačovala, že by se dalo jezdit bez zimního oblečení, jen tak nalehko v kraťasech a dresu.

Konec Března sice kalendářně jaro, ale venku sice při vykouknutí slunce okolo nějakých 5-6 stupňů, stále teploměr atakoval pověstnou nulu, při níž se ti mémě otrlý borci uchýlí k trenažérovému rozjímání. Já jsem si tak trochu i doma připadal při tréninkách ve sněhu a mrazu jak sněžný muž.

Dříve jsem sice v zimě nejezdil, ale není to nejhorší, když má člověk patřičný stroj, oblečení a chuť jít dobrovolně vystavit své tělo těmto povětrnostním podmínkám. Podle mě se tím ten dotyčný utuží a o to lépe pak snesei vše ostatní.

Byli samozřejmě chvíle, kdy jsem také byl nucen osedlat válce či ergáč a jako rytíř se železným pozadím se prokousávat časovou linií, kterou mi předepsal můj kouč.

Bez ohledu na tyto okolnosti mi toto vše dalo již nějaký základ, na kterém se na soustředění dalo stavět.

Po týdenním nevyspání, jelikož jsem musel prohodit směny, abych se tohoto klání zůčastnil, jsem vyrazil směr Kondrác. Bral jsem s sebou i Dana, jelikož to měl s dopravou krapet složitější a pro mě nebyl problém ho vzít.

Nevyspání, brzké vstávání a cesta autem neslibovala ideální proporce na sobotní švih v Kondráci v kopcovitém terénu. Ale stejně jsem si nechtěl nechat ujít trénování v balíku s kluky z týmu.

Valná část už jich přijela už v pátek a lehce se zruchali na prvním švihu již den přede mnou. Což sice na jednu stranu je částečně výhoda v podobě menšího tempa pro mě jakožto nováčka, ale na stranu druhou se již částečně rozjezdili. To byla pro mě spíš nevýhoda, protože po mých pěti dnech patnáctihodinových směn, které připomínají trénink, nic moc.

 

Sobota den 1. Po úvodní společné fotografii pod taktovkou Sušenky a jeho aparátu, se vyráželo směr…no nevím, spíše Tábor. Coleman a Sušenka mě však ujistily, že se nestane, to co rok předtím, že vyrazily, trochu zbloudily a objevily se 7 km před Táborem. Sic ne taková dálka, ale při myšlence zpáteční cesty, fajn.

Počasí slušné okolo 4 stupňů slibovalo slušný švih přes místní spíše kopce než brdky.

Já abych se krapet rozhýbal, tak jsem občas nastoupil na špic, ale povícero spíš uvnitř našeho menšího balíku, skýtajíc 11 borců.

Sjezdy mě celkem bavili, když mi momentálně nikdo neodjížděl, nebo nebylo mokro.

Po prvních 6O km nastoupáno nějakých 1100 m a průměr 25km hodině. Tak tohle zas nebylo až tak víkendové tempo babičky s ošatkou chrastí, na kopečky pěkně intenzivní.

Já jelikož jsem měl napsáno ZDV, se to s mým plánem vůbec neslučovalo a neustále jsem atakoval hranici 150 tepů. Že jsem radši nezapoměl  tepák, alespoň bych se tak nehrozil.

Leč  se spánkovým deficitem, se mi jelo celkem dobře i ve vysokém tempu, hold asi tělo musí dostat zabrat.

Bohužel všechny tyhle okolnosti si vybrali daň asi tak 20 km před Kondrácem na cestě zpět.

Nejdříve ve slabším podání, jako náznak a upozornění a poté naférovku mě chytla křeč do pravé nohy, že jsem ani nemohl šlapat ze sedla.

Jen s obtížemi jsem dupal kopce v sedle a balík kamarádu se vzdaloval. Čas od času na mě počkali a jájsem se po nějaké chvíli dobelhal jak válečný veterán.

No sláva, konečně penzion na obzoru, poslední kilometry byl pro mne docela očistec. Zkrátka nevyspání, divoké ježdění po kopcích, to je vražedná kombinace a přímo živné pole pro tyto stavy.

Bilance 100km a nastoupáno bezmála 1800 metrů. Slušný začátek soustředění.

Většina z nás už měla dost a jen někteří borci v čele s Aladarem si dali ještě nějaké kilometry navrch,

Po dojetí jsme se uchýlili do náruče pohostinství, skýtajíc nabídku dobrého jídla.

Kluci údajně měli zálohovanou kachničku obloženou zelím a knedlíkama. Tak tomu řikám správná cyklostrava po dlouhém švihu. Bohužel vydané kalorie a tuk člověk někde pobrat musí ne ? :-D

Čtyři hodiny odpoledne, toto byl pouze oběd,  chvíle odpočinku a poté večeře, no tak to bych asi nerozdýchal a druhý den bych potřeboval před sebou tahač.

Večerního obžerství jsem se již nezůčastnil, jelikož na mě čekali na chalupě s něčím neodkladným.

Večer ještě dorazili kluci, co byli na týdenním soustředění v Chorvatsku, s teplotním rozdílem cca 10 stupňů plus.

 

Neděle den 2.  Po přenocování na chalupě, jsem opět dorazil do Kondráce, ale tentokrát krapet vlhčí počasí a teplota atakující nulovou hodnotu. Nebyl to moc příjemný pocit, načež jsem se přioblékl, nasadil krátký zadní blatník, kolo nabouchal na nižší hodnoty než 10 barů a mohlo se vyrazit.

Ten kdo neměl zimáka nebo zadní blatník jsem v duchu proklínal, jelikož stačilo chvilku viset za ním na chvostu a byl jsem hned jak prasátko.

Po proběhnutí křečovou alejí z předchozího dne jsem se celkem docela zotavil. Spánek, něco těstovin k večeři udělalo své. Je vidět, že u tohoto sportu je opravdu spánek důležitý.

I tepy jsem měl nižší, než den předtím, což byla dobrá zpráva.

Sice plánovaných 130 max to nebylo, ale furt lepší, než průměr 148, v neděli již jen 137, ale stejně za toto vyskakování asi aplaus od Ondry nebude.

Objeli jsme pár destinací a jelikož bylo kolem nuly a mechanické části kol na lankách přestávali i fungovat, tak jsme pomalu otáčeli k penzionu.

Bylo to vážně o zdraví, když byl člověk mokrý a teď v tom dupat dalších třeba 60 km, to za to nestálo.

Já s Colemanem a Jezevčíkem jsme to vzali rovnou čarou zpět, alespoň jsme si to mysleli a ostatní to vzali přímo na vyhlídkovou trenink jízdu ještě o nějaký ten kilometr  delší trasou. Záhy ale obě skupiny zjistili, že chybička se vloudila. Naše trojice to vzala trasou, o které jsme měli dojem, že je správná a má tzak 7 km, ale to jsme přestřelili, najeli jsme ještě dobrých 16 km, než jsme se dostali na penzion.

No to jsme to mohli vzít rovnou s rukama, letmo jsem prohodil, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Ještě, než jsme se dostali do Louňovic pod Blaníkem, tak nás čekala perlička v podobě zasněženého Blaníku. Průjezd lesem přes úbočí Blaníku na silničním kole potvrdí i foto, které Coleman neváhal pořídit. Něco málo poodjel a zblýsknul nás, no bodejť, na jeho zánovní crosce se mu to jelo

Po tomto průjezdu, rovnajíc se bobříku odvahy, jsme přes Louňovice dorazili zpět do naší destinace.

Zbytek party se vrátil patřičně promrzlý, až na Aladara, který jak je asi jeho zvykem vyrazil ještě na kolečko do Vlašimi a zpět.

Bilance naší trojce byla 40 km s průměrem nějakých 24 km za hodinu.

Tentokráte jsem zůstal přes noc, takže ubytovat, sprchu a šlo se na jídlo.

Hospůdka opět zkýtala slušnou skladbu jídel za slušné ceny, takže takový vybíravý člověk jako já si přišel taky na své.

Po obědě jsme se vrátili a odpolední zábavu jsem si dopřál nákupem ještě několika věcí na společnou večeři v nedaleké Vlašiimi.

Jelikož jsem na podzim tak trochu nedal zápisné, protože valná většina sportovců našeho  týmu

neholduje alkoholu, tak jsem si tuhle malou povinnost odbyl alespoň pozvánkou na menší večeři v mojí režii. Myslel jsem si, že těch zhruba 4 kg masa, které jsem naložil a poté napekl bude málo, ale ještě zbylo :-D

Po večerním obžerství jsme se vrhli do víru pokrového, které jsme rozjeli až do večerních hodin.

Já osobně jsem odpadl tak v půl dvanácté večerní a takzvaně jsem vytuhl jak franta sádra.

 

Pondělí den 3. Ráno jsme se probrali do krásného rána, ale při pohledu z okna, to spíš připomínalo lednové Krkonoše, než Středočeskou pahorkatinu  konce Března :-D

Usoudili jsme, že tohle je už o život a většina z nás neměla bika nebo crosku, takže jsme zabalili a postupně se rozjeli do svých domovů s tím, že najedeme dnešní objem po svých trasách v místě bydliště.

A tak se i stalo :-)

Těším se na další soustředění třeba opět v Kondráci nebo třeba příšťí rok už v teplejším Chorvatsku.

 

 

 

Bařina Petr (Honza Bárta)