Blogy

07.07.2011 Jak jsem byl páté kolo u vozu v časovce trojic

Jak jsem byl páté kolo u vozu v časovce trojic.

Když se mě Coleman zeptal, jestli bych jel s ním a s Vencou časovku trojic GIRO DE ZAVADILKA, na chvilinku jsem zaváhal, ale nakonec mi ta představa připadala natolik zajímavá, že jsem na to kývnul. Dopředu bylo sice jasné, že trénink na úterý nebude úplně ideální, protože jsem měl o víkendu výjimečně co na práci, ale přeci bych v tom kamarády nenechal:-)

S Colemanem jsme se sešli na místě přibližně dvě hodiny před startem, abychom si stihli objet trasu. Venca, jako “staý” mazák dojel na poslední chvíli i s rodinou. Po prohlídce bylo jasné, že i přes rovinatý profil, to bude bolet, ale že to bude bolet, tak, jak to nakonec bolelo, to jsem fakt netušil.

Pomalu se blížil čas startu. Srovnali jsme se na čáře a dvacet vteřin před startem jsme se začali dohadovat, kdo to bude rozjíždět. Na konec to bylo jednoduší dohadování, než jsem si myslel. Venca se zeptal, kdo to rozjede...21,20,19...Coleman řekl, že on určitě ne...16,15,14...a já se zmohl jen na...11,10,9 “ tak já to teda rozjedu no”...5,4,3,2,1,start.

Nacvakli jsme všichni v pohodě a já se chopil zodpovědně žezla...až moc zodpovědně. Tepy letěli vzhůru, jako Discovery, nebo jak se ten raketoplán jmenuje a dech se zkracoval a výýýýýrazně prohluboval. Zalehnul jsem do hrazdy a vylétl horizont krátce po startu, tam mi střídal Coleman a s vervou ukrajoval z 22 kilometrové trati. Schovaný za Vencou jsem se snažil uklidnit tepy, ale vůbec to nešlo.190 bylo prakticky neustále atakováno, přičemž jsem si dosud myslel, že je to v mém případě hranice mezi životem a smrtí:-).

Odstřídal Coleman a v tu chvíli mi bylo jasné, kdo je z trojce nejsilnější. Uslyšel jsem jenom cvak,cvak, Venca na to dupnul a já začal jen cenit zuby a hluše dupat, co to dalo. 44km/h proti větru byl masakr i v háku. Blížila se první křižovatka. Do té jsem podle dohody najížděl jako první já. Člověk co tu křižovatku hlídal, tam byl trochu k ničemu, páč se blížilo sice auto, ale dotyčný čuměl jen na nás. Chabě jsem zvedl ruku a řidič pochopil. Prolétli jsme křižovatkou a krátce za ní Coleman na špic.

V nohách pět, nebo šest kilometrů a já věděl, že je zle. Zakousnutej v hrazdě jsem jenom čekal, kdy příjde další násobení už tak hroznýho pekla v podobě Venci na frontu. A násobilo se. Prolítli jsme esíčko ve vsi, Coleman dal Vencovi prostor a ten vylít jako kopí a já? Klasika zatnul jsem zuby a s vnitřním příkazem “neznáš bolest” jsem dupal za ním, co to dalo.

Blížila se další obec. Vítr foukal sice do zad, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Venca mi dal trochu prostoru na zviditelnění, ale moc jsem toho nevyužil a brzy pustil na čelo Colemana.

A přišel první kritickej moment. Na křižovatce to najednou cuklo a já měl deset metru díru. “Héééj” řvu na ty dva...nic znova “héééj” a znova nic... super aerodynamický helmy způsobily dočasnou hluchotu mých kolegů. “A je to v p.deli” říkal jsem si. Z posledních sil jsem zařval Colemanovo jméno a on se otočil a pochopil. Uf...no uf...dojel jsem je z posledních sil a jak jsem je docvakl, Venca řekl “máme ho” a muka pokračovala.

Na nějaký střídání jsem neměl ani pomyšlení, na špici jsem se vždy jen mihnul a zase zpátky do zadu. Jediný co jsem dokázal říct bylo “jsem prošitej” a k mému potěšení se za mnou z Colemanových úst ozvalo to samé. To znamenalo, že chtě nechtě se musí nepatrně zvolnit.

Bohužel, když to vypadalo, že se to trochu uklidní docvaklo nás trio soupeřů, nebo lépe řečeno duo soupeřů a jeden co za nima byl asi 20 metru a řval zrovna jako já před chvílí:-)).

A bylo o zábavu postaráno. Oni museli zvolnit a nám se tolik zpomalovat nechtělo, takže tam na malou chvilku vznikl chaos. Nebylo to daleko do cíle, teď už mi projížděla tupá bolest celým tělem a já přitahoval pásku silou vůle, až jsem se nakonec dočkal.

To byl mazec...kilometr jsem se z toho sbíral, než jsem mohl normálně otočit nohama. Ale odměna byla sladká...v podobě třetího místa a to se nepovede každý den. Klukům se sluší z mé strany poděkovat, protože ten výsledek byl především jejich zásluha. Tak snad zase za rok na Zavadilce.

Délka: 22km

Čas: 00:30:50

Avs: 42,8

Vítek Lukáš (Sušenka)